OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nebojácný vývoj jaký předvedla tahle britská pětice zachmuřenců v průběhu celé první poloviny devadesátých let mne dodnes nepřestává fascinovat. Jen málokomu se totiž podařil podobný kousek. PARADISE LOST s naprostou přirozeností postupovali krok za krokem od svých obskurně doom/death metalových počátků, až ke kolosálně nazdobenému piedestalu evropské metalové scény a přitom se nikdy ani náznakem nezpronevěřili svým původním vizím.
Jak u nich rostla muzikantská kvalita, stávaly se jejich nahrávky bohatšími, celkově harmoničtějšími, a přestože je každá zastihla v trochu odlišném rozpoložení, vždy jste je zaručeně poznali. Právě jejich páté album „Draconian Times“, jinak předznamenané nejen nahrazením původního bubeníka Matthewa Archera lepším Lee Morrisem, ale i přímočarým pilotním singlem „The Last Time“, je dnes možné brát jako vyvrcholení (čest všem jejich předchozím klasikám) jejich prvního, striktně metalového období. Dechberoucí pouť byla uzavřena albem, za které je dodnes obdivuji.
Komerčně dost možná nejúspěšnější album PARADISE LOST bylo tedy měsíc před vydáním předznamenáno maxi singlem „The Last Time“, který znamenal definitivní únik ze zatěžkaného doommetalového hájemství. Naopak zřetelné inspirace u letitých ikon gotického rocku zaváděly k dohadům, kde vlastně permanentní vývoj Ztracenců nakonec skončí. Někde v tomto období totiž začalo dělení početných zástupů fans. Názory na další směřování Britů se počaly rychle rozcházet. Já osobně však patřím ke skupině posluchačů, kteří až právě s „Draconian Times“ této kapele definitivně propadli.
Vždy jsem obdivoval jak lehce a nenuceně tito Britové zdolávali stále další a další mety své vyjadřovací evoluce. Vždyť už skladby z výše zmiňovaného maxisinglu (např.titulní song nebo předělávka SISTERS OF MERCY „Walk Away“) představily kapelu v nezvykle chytlavé a rockově přímočaré fazóně. Poprvé čistě zpívající Holmes a znovu nezaměnitelný Mackintoshův (jak kytarový, tak skladatelský) rukopis udělaly v tomto období z PARADISE LOST kapelu pevně zabydlenou v mainstreamových vodách evropské metalové hudby.
Už s osudovými tóny klavíru v majestátní bombě „Enchantment“ je jasné, o jak velkou událost tehdy šlo. Vzdušné vodopády tónů z Gregova nástroje působily čerstvě oproti hutnému a neprostupnému výrazu z minulosti. Každá ze skladeb byla postavena na nosných kytarových kaskádách, skrze které celý materiál gradoval v srdnatých Holmesových nápěvech. Nikdy před tím nezněl Nickův hlas takto mohutně a přesvědčivě. Krok, který se mu povedlo udělat od předchůdce „Icon“ byl skutečně na první poslech zřejmý. Přes všechen vývoj si však kapela vždy zachovávala svojský rukopis, rozpoznatelný od všech ostatních kolem. Neříkám, že PARADISE LOST nevyužívali svých inspiračních vzorů z minulosti, ale tyto jen umě přetvářeli k obrazu svému. Výsledkem byla vždy osobitá koláž made by PARADISE LOST.
Hlavní devízou celého materiálu byla jeho originalita a rovněž skutečnost, že se zde nenachází jediná slabší skladba, která by pomalu a emotivně plynoucí celek nějakým způsobem nabourávala nebo ředila. Tahle kolosální gothic metalová jízda tedy způsobila, že i v jejich domovině (již pár let metalovou hudbu odmítající) začal o kapelu zájem strmě stoupat (viz. zasloužená nominace na donningtonský Monsters Of Rock v roce 96´). „Britové právě objevili PARADISE LOST“ - psalo se v tehdejším hudebním tisku a zbytek Evropy se tomu smál. Každopádně šlo o značně opozdilé zadostiučinění, v jaké snad už kapela ani nedoufala.
Jak už jsem zmínil – „Draconian Times“ je albem bez jediného zaváhání. Za což patří velké díky jejich dvornímu producentovi Simonu Efemeymu, který tohle ucelené dílo bravurně zvládl. Přes zřejmé zčitelnění oplývají drakónské časy atmosférou hlubokého a nevyléčitelného žalu. Většina skladeb se zabývá temnou stránkou existence a jejím dalším směřováním. Řada méně známých položek jako „Shadowkings“, „Yearn For Change“ a „Jaded“ je zcela rovnocenná s koncertními tutovkami, jakými vždy byly „Hallowed Land“, „The Last Time“ nebo kontroverzní song „Forever Failure“, ve kterém byl zabudován dobře známý sample s hlasem Charlese Mansona.
Pokud tedy budete chtít sáhnout po tom nejlepším od PARADISE LOST, tohle album bude jednou z voleb, záleží jen na tom, jakou hudbu jinak preferujete - mezník, který zřejmě adorují jak příznivci jejich starší, tak i novější tvorby. Jedno z nejlepších metalových alb devadesátých let.
Epochální zhudebnění osudovosti. Čarokrásná zvuková koláž. Jeden z absolutních vrcholů nejen tvorby PARADISE LOST, ale i metalové hudby devadesátých let.
Nick Holmes
- zpěv
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaron Aedy
- kytara
Steve Edmondson
- baskytara
Lee Morris
- bicí
1. Enchantment
2. Hallowed Land
3. The Last Time
4. Forever Failure
5. Once Solemn
6. Shadowkings
7. Elusive Cure
8. Yearn For Change
9. Shades Of God
10. Hands Of Reason
11. I See Your Face
12. Jaded
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Datum vydání: Pondělí, 12. června 1995
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 48:59
Produkce: Simon Effemey Studio: Great Linford Manor a Ridge Farm Studios
Album „Draconian Times“ je další vývojový krok v historii PARADISE LOST a opět povedený.
Materiál klouže na doomově temných základech předchůdce „Icon“ avšak je velmi jasně slyšet obrovské odhodlání se od těchto osvobodit a vzhlétnout k odlehčenějšímu, rockovějšímu, pojetí hudby.
Vše podstatné je pěkně deklarováno v hlavní recenzi. Já jenom doplním, že od roku 1995 uběhlo hodně času a evoluční spirála na chvostu s posledními dvěma alby Angličanů se nejvíce vzhlíží právě v tomto výborném opusu.
Pro mě jejich nej...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.